Když se začátkem března 1908 vrátil Cimrman z arktické výpravy na které studoval polární tématiku pro živý obraz "Češi na severním pólu", který pak sestavil na plese ledařů branického pivovaru, cítil se Cimrman již několik měsíců prochladlý. Rozhodl se, že na nějaký čas odjede někam za teplem. Volba padla na Magyar tenger a malou Uherskou vesničku Siófok. Cimrman si v Národní politice z května 1908 přečetl, že jeho přítel Gábor Baross János Jusztin založil první dopravně-stavební společnost v Uhrách a to Balatoni Gőzhajózási Részvénytársaság. A roce 1904 otevřel pro širokou veřejnost místní Siófoki kikötő a Vasútállomás. Díky tomu se na přelomu 19. a 20. století  stal Balaton atraktivní destinací pro maďarské umělce ale také průmyslníky a společenskou smetánku. Cimrmana tato přeměna obce, kterou dobře znal, zaujala tak, že zanedlouho seděl ve vlaku směr Budapešť. Cimrman byl přeměnou chudé a zanedbané obce v překrásné turistické letovisko nadšený. Jeho přítel Gábor Baross János Jusztin ho záhy požádal o spolupráci na projektu a výstavbě nové vodárenské věže. Cimrman neodmítl a hned se vrhl do práce. Jeho spolupracovníky byli Jenő Gergely a Árpád Gut.  Začátkem roku 1912 opouští Cimrman Siófok a vydává se na cestu do Traunu u Linze. Toto nevelké město vynikalo v Rakousku pouze ve dvou směrech: byla tu největší továrna na dynamit a největší sirotčinec. Cimrman byl vedením tohoto sociálního ústavu požádán, aby aplikoval své proslulé pedagogické zásady na sirotky. A také, aby zajistil dostatek výbušniny na úpravu hrází a výstavbu odtokového kanálu z Magyar tenger. Ale Cimrman se do Traunu nedostal za 3 dny jak plánoval nýbrž až za 30dní po odjezdu ze Siófuku. Ve vlaku se totiž seznámil s profesorem Sajnerem, který se právě vracel z vědecké cesty po Asii, kde studoval problém dlouhověkosti. Stařičký profesor Cimrmanovi sdělil, že si ze své výpravy přiváží pravou, v Evropě zatím neznámou, asijskou chřipku. Cimrman se vyptal na inkubační dobu a rozhodl se, že chřipku, kterou za devět dní dostane, nepoveze do továrny na výbušniny, aby neohrozil výrobu, ale že ji odstůně společně s profesorem Sajnerem v pošumavském městečku Frymburk. Když se Cimrman z nemoci zotavil zjistil, že uběhlo už 19 dní a bylo mu jasné, že páni Jenő Gergely a Árpád Gut čekají na dodávku dynamitu z Rakouského Traunu. Když se Cimrman vrátil s měsíčním zpožděním se zásilkou dynamitu do Siófoku zjistil, že už je věž dostavěná. Vodárenskou věž právě zaměřovali úředníci rakouské monarchie do vojenských map v rámci III. vojenského mapování. Výška vodárenské věže vycházela na 45m. Cimrmanovi se výpočet nepozdával. Za pomocí právě dovezeného dynamitu nechal upravit hráze odtokového kanálu a zbývající zeminou zarovnal místní náměstí a velkou část obce Siofóg do roviny s nadmořskou výšku 124m. Po dalším měření měla věž 41,30 metru. A s tou to hodnotou se Cimrman již ztotožnil. Vodárenská věž byla kompletně dostavěna a zprovozněna téhož roku 1912. Bohužel v rakouských vojenských mapách zůstala uvedena výška věže 45m. Cimrmanův výpočet se potvrdil až po rozpadu Rakouského mocnářství, kdy byla věž opět přeměřena a byla potvrzena výška věže 41,30metru. A tak Cimrmanovi zeměměřické metody překonaly svým významem zánik Rakousko-uherské monarchie.