Bílé Karpaty II. - 15.5. až 19.5.2013

Cílem letošního vandru jsou opět Bílé Karpaty. Krásná krajina, pěkné počasí, no prostě parádní vandr.

Odjezd:     Kladno časně ráno  Zahájení:     Starý Hrozenkov  Ukončení:     Strážnice  Cíl akce:     Velká Javořina 970 m.n.m.  Výprava:     Nohyk, Tabí  Délka akce:     asi 75 km

Foto z vandru

Den první

Na letošní vandr míříme opět na Moravu. Dle předpovědí počasí má být teplo, a tak jsem náčelníka přemluvil, že pojedeme jen s lehkou výbavou. Zpočátku se mu to nezdálo, ale pak dal na mojí dlouholetou zkušenost s předvědí počasí a souhlasil. Sbalili jsme jen lehké spacáky a vyrazili na LEO Express. Jízdenky jsem koupil přes internet, a tak jsme nemuseli absolvovat stres s nákupem jízdenek na nádraží. Na palubě nás přivítal příjemný personál se slovy: Přejete si něco k pití? ano „Dva Radky“, odvětí náčelník. No to se nám to pěkně driftuje a ty pěkné informační displeje co tu mají, chválí náčelník. V tom nejlepším se ozve: Olomouc hlavní nádraží a my, jako vždy v panice, opouštíme tuto pěknou vlakovou soupravu a míříme na vehikl ČD. Nabíráme směr Uherský Brod. Po hodině hluku, průvanu a randálu jsem na místě. V Uherském Brodu hledáme autobusový spoj do Starého Hrozenkova. Autobus je tak narvaný, že se zde nedá ani dýchat. Venku je děsné vedro a my sedíme na sedačkách zavaleni bágly. Připadám si jako v tanku kdesi v Bagdádu. Za 50 minut jsme v Hrozenkově. Zbití jak psi se jdeme zotavit do místní hospůdky. Zde dolaďujeme plán čundru a míříme do místních kopců. Cestou máme pěkný výhled na Bílé Karpaty. Jdeme po naučné stezce k chatě Valmont. Konečně pořádná horská chata, libuje si náčelník. „Dáme si dvě pivíčka, paní správcová“, zazní prázdným lokálem. Pivo bude až v pátek, zní odpověď. To jako v hospodě nemáte žádné pivo, paní správcová? Ne nemám, stejně sem nikdo nechodí. No to jsou věci! A tak balíme a jdeme dál. Cestou narážíme na ceduli, že je chata Valmont v dražbě. „No to se ani nedivím“, konstatuje náčelník. To nám ten čundr pěkně začíná! V mapě jsem našel chatu Arnika, a tak míříme tam. Máme štěstí, je otevřeno. Je zde pěkná terasa s výhledem. Fotím snímky piva Janáček se západem slunce. „No to je nádhera“, brumlá si náčelník a nemůže se vynadívat. Noc trávíme na terase soukromé chaty v Lopenickém sedle.

Den druhý

Celou noc strašně foukalo. A tak jsme toho moc nenaspali. Balíme a míříme na Malý Lopeník (881 m.n.m.). Trochu si odpočineme, pojíme a jdeme dál na Velký Lopeník (911 m.n.m.) na rozhlednu. Okolo rozhledny postávají vandrovníci a chtěli by nahoru, smůla, pan provozovatel asi nepotřebuje peníze, a tak nechává v týdnu rozhlednu zavřenou. Klasický český podnikatel. Ještě by jsme mu tu rozhlednu pošlapali. Co naplat, míříme po zelené na Staré Díly. Pak dál okolo pramene Janáčkovy Kyselky. Náčelník zde nabral takovou rychlost, že pramen minul bez povšimnutí. Na mojí výzvu, že ochutnáme, odvětil: „Zatni zuby a táhni. Za chvíli jsme v Květný“. I přesto zastavuji a vodu z pramene jdu ochutnat. Kyselka chutná jak minerálka a smrdí po sirovodíku. Vyrážím za náčelníkem, ale kdo chvíli stál, už stojí opodál. A tak mi to stojí mnoho sil ho dohnat. Naštěstí náčelník zastavuje na Nové hoře (551 m.n.m.) a vyhlíží restaurační zařízení v Květné. Pěkné to zařízení našel. Paní správcová má pivo jako křen. A tak náčelník rozhodl, že zde uspořádá brífink o dalším postupu. Jedná se totiž o výstup na Velkou Javořinu (970 m.n.m.). „Rozhodl jsem, že oproti plánu tam vylezeme už dnes“, řekl náčelník, „a žádné dotazy a námitky nepřijímám“. Vyrážíme. Ze začátku nám cesta pěkně ubíhá. Z ničeho nic se nám, ale začíná ztrácet. Až zmizí úplně. „GdeProbohaSem?“, táže se náčelník. Zapínám Sama (Samsung B2710) a zjišťuji naší polohu. Po chvilce už víme, kterým směrem se budeme prodírat křovím. Konečně červená. Na vrchol nám už zbývá jen kousek, a tak za chvíli stojíme pod vysílačem. Dělám ponuré snímky, když tu na náčelníka skočil hlad. A to je zle. Vybalujeme jídlo a vaříme ve vichru z hor na balíku slámy. I přes počáteční problémy s vichrem v kuchyni se vše podaří a večeře je na stole. Po dobré večeři to chce pivíčko, a tak míříme do Holubyho chaty. Mladá paní správcová nese dva Bernardy a přitom mi vlétl do nosu zápach Janáčkovy Kyselky. „Zapomenul jsem si vymýt flašku od té Kyselky“, říkám náčelníkovi. „Mám tokový blbý pocit, že to nebude Kyselka, ale to pivo“, odvětí náčelník. A opravdu, tyto dva Bernardi smrděli jak žumpa. To by měl vidět pan Bernard, co s jeho pivem udělali. „To je nejhnusnější pivo co jsem kdy pil“, říká náčelník, „už nemůže být nic horšího“. „Ale může, odpoví správcová“, „Urpiner ten je ještě horší, ten si vůbec nedávejte“.

Paní správcová asi neví že: Sanitace pivního vedení nebo také "čištění trubek" a výčepního zařízení je nejdůležitější předpoklad pro čepování kvalitního piva.

No nic, raději jdeme do tmy hledat nocleh, než tady chytíme střevní problém. Noc trávíme poblíž starého měřiče srážek na Velké Javořině. Noc byla poměrně dramatická. Nejprve nemohl náčelník usnout se vzpomínkou na nejhnusnější pivo na celém světě. Pak zase chtělo chvíli pršet, a tak jsme instalovali plachtu. A nakonec celou noc burácel vichr z hor. Není nad to spát pod širákem.

Náčelník uspořádá brífink o dalším postupu...	... jak dojít na Velkou Javořinu (970 m.n.m.)

Den třetí

Krásné ráno. Máme pěkný výhled na Moravu a rovnou z postele. Co naplat, jde se dál. Pokračujeme po červené značce na Dibrovovův pomník, kde posnídáme. Dále po zelené na Šibeniční vrch (707 m.n.m.) a po žluté na Megovku (440 m.n.m.). A pak dolů z hor na Filipov. Zde odpočíváme v místní hospůdce. „To nám to venku krásně prší“, říká náčelník a pozoruje déšť z okna restaurace. Letní přeháňka se rychle přežene a my pokračujeme na Kuželov. Cestou narážíme na rozhlednu Drahy u Javorníků, ale máme to k ní daleko, a tak pokračujeme směrem větrná elektrárna. Na kopci zvaném Bojiště posvačíme. Před Kuželovem narážíme na pěkný větrný mlýn (Kuželovský větřák). Škoda, že už je na prohlídku pozdě, a tak dělám pár snímků. Opět začíná poprchávat, a tak jdeme do místního pohostinství. No nádhera, hospůdka jak z 80. let minulého století. Jak si tak pěkně sedíme a sledujeme místní štamgasty, tak najedou z ničeho nic se sálem začne linout hustý dým. Když už s náčelníkem připravujeme svoje zavazadla na evakuaci, vynoří se z hustého kouře, jeden z místních a říká: „Pánové nepanikařte, nic se neděje, to jenom pan správce podpálil gril v tanečním sále. Prý bude dělat kotletky!“ „To jsem se uklidnil“, povídá náčelník. Byla by škoda takové pěkné hospody. „Ještě dvě pivečka paní výčepní“, hlásí náčelník a má radost, že nedošlo na nejhorší. Nocleh bereme na fotbalovém hřišti mezi Hrubou a Malou Vrbkou. Je opět děsný vichr z hor.  

Den čtvrtý

Ráno prší. Za ponurného počasí jdeme na kopec Výzkum. Mraky se zde honí těsně nad zemí a stále prší. V mobilu zjišťuji, že směrem na Strážnici pršet nebude, a tak vyrážíme do Lučiny. A opravdu, jak se vzdalujeme od hor, tak je lépe a lépe. Proto zastavujeme v Kněždubském háji ( 355 m.n.m.) a dáváme si páreček. Po svačince pokračujeme na Lučinu. Cestou máme pěkný výhled na Moravu, a tak se fotíme, když tu náčelník náhle vykřikne: „Včíl som v p…! Rozbil se mi pásek!“ A opravdu přezka praskla. To by nebyl náčelník aby si neporadil. Po opravě pásku pokračujeme na Šumárník. Pak na Lučinu. Zde narazíme na Pivní pomoc v podobě pěkné restaurace přímo u vody. „Tady si odpočineme“, rozhodl náčelník a poslal mě pro dva Kozly. Po odpočinku míříme na rozhlednu Travičná. Je otevřeno, a tak šplháme do výšky 30m, aby jsme se rozhlédli po Bílých Karpatech. Je zde super kruhový výhled. Už vidíme i cíl našeho vandru – Strážnici. Po krátkém kochání zdejším výhledem pokračujeme po žluté do Radějova a pak rovnou po silnici do Strážnice. Cesta je děs, auta, motorky… Konečně Strážnice! Z civilizačního šoku se mátoříme v restauraci na Rynku. Poté pokračujeme přes zámecký park a kemp. V kempu na nás ze tmy vybaf Kozel! „Fuj to jsem se lek“, řek náčelník a šel si načepovat Kozlíka. Noc trávíme na soukromé louce kousek za městem.

Den pátý

Ráno si jdeme prohlédnout zámek a zahradu ve Strážnici. A pak už pokračujeme na nádraží. Do civilizace jedeme z Brna pěkným rakouským vláčkem EC 278 Gustav Klimt. Souprava je to pěkná, ale nemá ledničku. A tak se náčelník jal úkolu, kterak za pomocí švýcarského nože a klimatizace Starobrno vychladiti. Daří se, a tak s chlazeným pivem a rychlostí 160km míříme do civilizace.

Větrný mlýn v Kuželově je mlýn holandského typu. Byl postaven v roce 1842, jeho činnost ustala v roce 1946.