Krušné hory  - 30.09. až 4.10.2010

Letošní podzimní vandr jsme směřovali do Krušných hor. Odjezd jsme odložili o dva dny kvůli tlakové níži nad ČR (prostě lilo). Jinak vandr proběhl dle našeho očekávání.

Odjezd:     Kladno časně ráno  Zahájení:     Kraslice  Ukončení:     Kovářská  Cíl akce:     Klínovec 1244 m.n.m.  Výprava:     Nohyk, Tabí  Délka akce:     asi 65 km pěšky

Foto z vandru

Den první

Letošní podzimní vandr jsme směřovali do Krušných hor. Odjezd jsme odložili o dva dny kvůli tlakové níži nad ČR (prostě lilo) a dalších blíže nespecifikovaných důvodů. A tak odjíždíme směr Kraslice se zpožděním. Driftujeme si to klidně a v pohodě na jih, když najednou náčelník v panice balí batoh se slovy: už jsme tu, Sokolov. Ve vypuklém zmatku jsem si nestihl ani zavázat boty natož zapnout batoh. Našemu rychlému opuštění vlaku se divila i štiplístková. Vidět nás tak si myslím, že je ve vlaku bomba. V Sokolově jsme nastoupili do pěkného vláčku soukromého dopravce a ten nás vyvezl až do Kraslic. Zde dokupujeme zásoby na náš vandr. Určíme sever a vyrážíme na Olověný vrch. Konečně jsme v lese. Jsme tak nadšení, že ztrácíme modrou značku a tak nás vede Cimrmanův vynález GdeProbohaSem. Zanedlouho už sedíme v pěkné hospůdce na Olověném vrchu. Místní pan výčepní má nějaký problém s europivem . Tomu se ani nedivím, řekl klidně náčelník. Zjistilo se, že problém je vážný a tak dochází až na telefonát do pivovaru. Jestli snaha pana výčepního nebyla marná už nezjistíme, protože pokračujeme směrem na Krušnohorskou lyžařskou magistrálu (KLM). V mojí mapě samozřejmě není a tak opět používáme mapu elektronickou. Herberk stavíme někde v lesích za jeleního troubení.

Den druhý

Ráno nás opět vzbudilo jelení troubení, funění a dusot. Náčelník bleskurychle rozdal úkoly – běž ho okamžitě zaplašit, nebo nám projde stanem! A měl pravdu. Jelen byl jen 15m od našeho chatrného příbytku. Už jsem jen zahlédl řítící se parohy a kývající se stromky. Balíme a pokračujeme po KLM směr Přebuz. Někde kolem kopce Zadní Ostružník 950 m.n.m. padá zásadní rozhodnutí našeho vandru. Půjdeme přímo za kopečky k našim západním sousedům. A jak se řeklo tak se stalo. V GPS jsem nastavil směr a přímo za šipkou jsme pokračovali přes zelenou hranici. Jsem jak pašerák Géč, řekl náčelník a brodil se až po kolena vysokým borůvčím. Technika nezklamala a zanedlouho jsme na pěkně upravené modré turistické značce. Je zde kus pěkné krajiny plné močálů a klasického horského lesa. Jdeme směrem jezero Talsperrs Carisfeeld. U jezera nastal orientační šum. Náčelník neustále opakoval: GdeProbohaSem, GdeProbohaSem …., koukajíc do dvou map a GPS. Nakonec to pořešil a pokračujeme směrem Henneberg. Popis této cesty nebudu dále rozepisovat. Mapu jsme neměli a chvíli jsme šli na jedné nebo druhé straně hranice. Prostě nejkratší cestou do Hennebergu. Konečně jsme tady. Je to pěkná útulná horská hospůdka. No nádhera, řekl náčelník a hospůdkou zazní německé zwei Bier .

Zelená hranice ...	... přes močály

Proč zrovna GPS ? Vídeňský badatel profesor Fiedler se domnívá, že zkratka pochází z německého Gasthaus-Präzision-Situation nebo Gasthaus-Punkt-System Nám se zdá ale pravděpodobnější hypotéza, že Cimrman tuto zkratku odvodil z češtiny, tedy že se jednalo o Gde Proboha Sem ? Jak tedy Jára Cimrman při určování souřadnic metodou GPS postupoval ? Jednoduše. Vyhledal vždy nejbližší hostinec. Jednak za účelem občerstvení, ale hlavně věděl, že zde jistě potká spoustu lidí. A někteří z nich budou schopni mu jeho otázku „Gde Proboha Sem“ odpovědět. Dle Cimrmanových zápisků prý spolehlivost této metody byla značně proměnlivá v čase. V pozdních večerních hodinách prý bylo nutné takto získané souřadnice pečlivě statisticky vyhodnocovat pro jejich značný rozptyl…

Den třetí

Ráno se probouzíme do ponurého počasí v německých hvozdech. Přes pláně v okolí Jugeltu směřujeme do naší obce Potůčky. Cestou fotíme krajinky a užíváme si horského klidu. Idylka nás přejde v Potůčkách. Bylo to tam něco mezi v Berlínem a Hanoí. Samý Němec, Vietnamec. Ve zdejších putnách byl cítit zápach smaženého jídla, kouře a europiva. Raději pokračujeme směrem Podlesí. Z civilizačního šoku se probíráme v horském herberku U Červené lišky. Místní pan správce je takový podivín. Sbírá staré věci všeho druhu a pokud vandrovník projeví zájem tak o nich podá i náležité informace. Noc trávíme na německých loukách Halbmeiler Wiesen. Jak říká náčelník: mají lepší cesty, lesy, louky , počasí a dnes už i pivo.

Náš chatrný přístřešek ...	... v zahraničí

Den čtvrtý

Ranní hygienu jdu provést do ČR, přece jenom ty služby jsou zde levnější. Náčelník rozhodl, že i snídani si dáme ČR a nebudeme zbytečně utrácet, že. Po vydatné snídani míříme na Myslivny a Boží Dar. U vodní nádrže je taková anapurna, že to vypadá jak někde na severu. Na okolních pláních se potulují horské krávy a prohání se vichr z hor. Pak už jenom Božídarské rašeliniště a jsme na Božím Daru. Počasí je větrné a chladné a tak se jdeme ohřát do jedné z místních hospůdek. Odpočatí plní sil pokračujeme směr cíl našeho vandru – Klínovec 1244 m.n.m. Počasí se začalo rapidně zhoršovat a tak mi náčelník mizí kdesi v mlze. Na vrchol jdeme depresivní Krušnohorskou krajinou. Konečně vrchol. Mlha, zima, vichr z hor no, že bych tohle musel vidět dvakrát?! Kdesi v mlze je horská chata Kalahari a to je teď náš hlavní cíl. Podle GPS nabíráme správný směr jdeme ji hledat. Chatu jsme našli, ale bylo zavřeno. Náš hluk u dveří přilákal paní správcovou. Kde se tady berete a v takovémhle počasí. Já mám dnes zavřeno. Říkáme, že to nevadí, jelikož máme vše potřebné s sebou. Paní správcová nechtěla o našem odchodu ani slyšet a tak nám nabídla nocleh v zahradním stanu. Nabídku jsme neodmítli, protože hodných lidí je na našich horách stále méně. Máme krásný restaurační herberk s jednou vadou. A tou je nepřítomnost jakéhokoliv topení. Hospodu o rozměrech 5 x 6 m asi nezadýcháme, konstatoval náčelník nad zledovatělým pivem. Teplota ve stanu je jen 3,8°C. No, co se dá dělat postavíme postele a jdeme spát. Alespoň nemusíme rozbalovat stan. Paradoxně je to nejstudenější noc co jsme měli, protože náš stan jsme vytopili vždy až na 15°C.

Horské krávy v okolí Božího Daru ...	... a anapurna

Den pátý

Ráno balíme a vaříme polévku na zahřátí. Paní správcové necháváme na baru peníze za naší večerní útratu a pokračujeme směrem vlak na Kovářskou. Je to náš poslední den v Krušných horách a tak se hory s námi loučí pravou Krušnohorskou anapurnou. Jdeme přes jeden skoro most , bývalé vápenky a z ničeho nic jsme na nádraží v Kovářské. Nádraží se nám zdá trochu divné. Vypadá to, že tudy prošlo válečné tažení. Jízdní řád z roku tři a na kolejích je silná vrstva rzi. Nevím co způsobilo, že náčelník vydával tak zvrácené rozkazy jako: Počkáme až něco pojede nebo Přečti kdy ten vlak jede nebo Támhle by mohlo být nádraží. V této bezradné situaci, ale náčelníka napadla spásná myšlenka: to bude ten věhlasný bordel u ČD a vlaky tady nejezdí. V Kovářské nám místní domorodec náčelníkovu myšlenku potvrdil. Na otázku zda-li tady jezdí vlak, odpověděl: Ne. A tak trochu nezvykle opouštíme hory jinak než po kolejích.

Pod čarou

Bývalo zvykem v naší zemi, že bylo jedno, kterým směrem se vandrovník vydal. Hlavně, že tam byly koleje. Nejdříve to svištíte nějakým Rxxxx a pod horami nastoupíte do místní lokálky a ta vás odveze i do těch nejvzdálenějších koutů naší země. Dnes se začíná stávat pravidlem, že vlaky v horách (a nejenom tam) ČD ruší. Tratě a nádraží chátrají. Vandrovníci musí řešit další pro ně nepříjemnou situaci – jak se tam dostaneme! Ono řešit v polorozbořené čekárně, za lijavce a vichru z hor, odjezd do civilizace je těžší než si ředitel ČD umí představit. Jestli to nebude tím, že není vandrovník. Možná se blýská na lepší časy, protože tratě v horách začínají provozovat soukromí dopravci, kteří vandrovníky do našich hor po kolejích dopraví.

Klasická situace - vandrovník vypadne z lesa a vidí koleje	Následně ho přejde humor, protože tady asi nic nepojede